Usnesení EÚLP ze dne 25. června 2020 ve věci "Tempel (Tempel) proti České republice" (stížnost č. 44151/12).
V roce 2012 byla žadateli poskytnuta pomoc při přípravě stížnosti. Následně byla stížnost komunizována Českou republikou.
Případem se úspěšně zabývala stížnost na odsouzení stěžovatele za vraždu po zrušení čtyř osvobozujících verdiktů. V případu došlo k porušení požadavků článku 6, odstavce 1 článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
OKOLNOSTI PŘÍPADU
Žalobce byl za vraždu odsouzen Městským soudem v Praze poté, co vrchní soud zrušil čtyři osvobozující rozsudky Krajského soudu v Plzni v jeho případu.
OTÁZKY PRÁVA
O dodržování odstavce 1 článku 6 Úmluvy. Případ stěžovatele řešily soudy první a druhé instance pětkrát a do jeho projednávání se opakovaně zapojil i ústavní soud. Původně Nejvyšší soud vrátil případ stejnému kolegiu soudu prvního stupně, který vynesl první rozsudek. Poté, s odkazem na článek 262 Trestního řádu České Republiky (dále jen УПК), Nejvyšší soud předal věc do jiného oddělení téhož soudu, která řeší věc dvakrát, a pak, konečně, věc byla zaměřena na jiný soud prvního stupně v rámci jurisdikce vrchního soudu.
Článek 262 УПК stanoví, že, když odvolací soud předá věc k novému projednání soudu prvního stupně, to může předepsat, aby případ byl distribuován do jiné koleje, nebo postoupit na další soud prvního stupně, pokud pro to existují důležité důvody. V souladu s прецедентной praxí Ústavního soudu článek 262 УПК musí vykládat jako предоставлявшая апелляционному soudu právo přenést do jiné koleje nebo jiná soud prvního stupně pouze v tom případě, pokud existují "jasné, zjevné a nepochybně nejdůležitější důvody pro takový postup, a dostupnost dat důvodů bylo jasně prokázáno". Odvolací soud je oprávněn předepsat soudu prvního stupně odstranit rozpory v jeho poznatky o okolnostech případu nebo znovu prozkoumat a získat nějaké důkazy, a jeho pokyny měly být v přiměřeném rozsahu konkrétní. Pokud jsou tyto požadavky splněny, odvolací soud nemůže zrušit verdikt soudu první instance pouze proto, aby dal věci vlastní posouzení a vyvodil své závěry. Proto, pokud jde o hodnocení důkazů odvolací soud může pouze zadat soudu první instance, jaké okolnosti by měly být vzaty v úvahu, ale není oprávněn zavazovat soud prvního stupně, aby se tyto nebo jiné poznatky o tom, jaké byly skutečné okolnosti případu.
Nehledě na to, že rozhodnutí, které bylo přijato v souladu s článkem 262 УПК, mělo být "naprosto výjimečná", Nejvyšší soud aplikoval tento článek opakovaně, dokud Městský soud činil v Praze, který případ byl nakonec předán Vysokým soudem, není uznal žalobce vinným ze zabití a ne odsoudil ho k пожизненному nepodmíněnému trestu odnětí svobody, na rozdíl od Krajským soudem Plzeň, který čtyřikrát dostát žadatele.
Při zrušení věty soudu prvního stupně Nejvyšší soud kritizoval soud prvního stupně především za to, jak poslední výhodný důkazy a zejména spolehlivost výpovědí klíčových svědků. Nicméně tento přístup, zdá se, že nesplňoval odstavce 7 článku 263 УПК v jeho výkladu dané Ústavním soudem, podle kterého se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení důkazů byly povinné pro rozsudek odvolacího soudu. V мотивировочной části rozhodnutí nejvyššího soudu, které věc byla převedena do jiné koleje Krajským soudem Plzeň podruhé, byl také kladen alternativní závěr na základě důkazů, dříve vyšetřován soudem prvního stupně, přičemž odpovídající svědci nebyli slyšet Nejvyšší soud.
Jedno z nařízení vrchního soudu obsahovala formulace, které by mohly být vykládány tak, že soud první instance se dalo přijít k jinému závěru ohledně spolehlivosti svědectví svědka a že odvolací soud bude souhlasit pouze s obviňující rozsudkem týkající se žadatele. Data uzavření není v souladu s rozvinutou прецедентной praxi Ústavního soudu, podle níž odvolací soud nemohl hodnotit spolehlivost toho či onoho svědka, pokud není допросил to sám, jak bylo stanoveno v odstavci 7 článku 263 УПК, a nemohl zrušit оправдательный trestu, pokud pochybnosti soudu prvního stupně ohledně viny obviněného nebyly zcela postrádá důvod. Odvolací soud navíc nemohl za žádných okolností dát soudu prvního stupně pokyn, zda měl být obžalovaný uznán vinným, nebo ne. Vrchní soud nevysvětlil důvody, proč se rozhodl nevypovídat sám svědek a nehodnotit spolehlivost jeho výpovědi. Protože rozpor mezi dvěma právními инстанциями scvrkla především k otázce důvěryhodnosti výpovědi tohoto svědka, otázku, odpověď, která zcela závisela na tom, допросил, zda soud tohoto svědka, lze alespoň uvést důvody, pro které výslech svědka nebyl zapotřebí.
Zdá se, že pochybnosti vrchního soudu byly spojeny s nezávislostí a nestranností soudců soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí o tom, že soud prvního stupně není následoval jeho (High court) závazné pokyny, zakládal výhradně na tom, že soud prvního stupně dospěl k závěrům o okolnostech případu a viny žadatele, jiným vzorem od těch, které měli udělat, je podle názoru nejvyššího soudu. Odvolací soud měl právo šířit jde do jiné koleje téhož soudu nebo jiný soud v případech, kdy u něj byly pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudu první instance, nebo když soud není následovalo jeho závazné pokyny. V souladu s judikaturou Ústavního soudu však nebyl odvolací soud oprávněn kritizovat způsob, jakým soud první instance posuzoval důkazy nebo stanovil okolnosti případu, stejně jako samotný osvobozující verdikt. Proto ani pochybnosti ohledně nezávislosti a nestrannosti, ani kritika nedodržování soudem prvního stupně závazné pokyny nemusí být založeny jen na tom, že soud prvního stupně učinil zjištění týkající se okolností případu a viny žadatele, s nimiž se odvolací soud byl prostě jen nesouhlasí.
S ohledem na výše uvedené procesní přístup vrchního soudu mohl vést Městský soud gg Prahy k závěru, že jediným řešením, které by mohlo být přijato Nejvyšším soudem a mohlo dokončit řízení ve věci, byl odsuzující rozsudek. Konkrétní sled událostí rozhodně poukázal na dysfunkci fungování soudnictví, která podkopává celkovou spravedlnost soudního řízení v případu.
USNESENÍ
Ve věci bylo přijato porušení požadavků článku 6 Úmluvy (přijato jednomyslně).
Evropský soud také jednomyslně rozhodl, že v případu došlo k porušení odstavce 1 článku 6 Úmluvy v souvislosti s délkou řízení ve věci.
ODŠKODNĚNÍ
V pořadí použití článku 41 Úmluvy. Evropský soud udělil žadateli 12 500 eur jako náhradu morální újmy.